V bezprostředním okolí osady Řehačky se již na začátku 18.století nacházel letní zámeček hraběte Františka Antonína Šporka, který byl dokončen roku 1702 a nazýval se Nové Stavení (Neugebäu). Skládal se z hlavní budovy a dvou bočních budov přistavěných do tvaru nedokonale uzavřené podkovy. Stál těsně před vjezdem do osady v prostoru dnešních polí. Za zámečkem byl zřízen poměrně rozlehlý park obehnaný zdí. Hlavní budova stála údajně 100 kroků od břehu tehdejšího Labe. Po smrti hraběte byl zámeček využíván jako hospodářský dvůr a později zcela zanikl.
Tři Chalupy
Nad usedlostí Tři chalupy, kterou obývali převážně sedláci a byla zde i kovárna, se v minulosti nacházel rybník s mlýnem sv.Anny na Mlynářské strouze (na potoce Mlynářici). V místech nynější horní části osady se tou dobou rozprostírala pouze pole. Poblíž křižovatky uprostřed osady se nacházela bouda, kterou obýval převozník Řehák. Díky němu se mohli lidé přepravovat přes řeku Labe na přerovskou stranu. Na jeho počest se tůň i osada nazývají Řehačka. Řehák byl velmi chudý. Měl pouze 2 políčka a jednu kravku. Jeho dcera se provdala za Hlouška, který pracoval v Lysé ve Vichrově továrně na nábytek. Kromě něho zde pobývali v chalupě č.062 Adamovi, kteří měli kantýnu podobně jako opodál v chalupě č.049 Dvořáková, kde se stravovali rybáři. (Udáváme orientačně dnešní čísla chalup, neboť tehdy žádná čísla nebyla.)
30. léta 20 století
Ve polovině 30.let byla postavena chata č.58 a byla to první zdejší opravdová víkendová chata. Roku 1936 bylo dáno do provozu nedaleké zdymadlo u Lysé pod nímž byl vyvrhován krásný jemný písek. Proto se většina lidí chodila koupat právě tam. Labská voda byla zcela průzračná. Další lákavé koupání bylo v ústí Mlynářice do Labe, kde byla nádherná několik metrů čtverečních velká písečná delta. Navigace podél řeky po napřímení Labe ve 20.letech 20.století, byla udělána pěkně, ale bezhlavá těžba písku zapříčinila její postupný sesuv. Dnes je pouze u zdymadel a u ústí Jizery do Labe v Káraném k vidění pozůstatek oné navigace.
Před koncem války byly postaveny další 2 chaty, a to u Labe, a srub na ostrově. Tento srub si postavili kluci z Lysé v roce 1943 a jezdili sem na tramp. Před ním na mýtině si dokonce udělali loděnici. Okolí bylo značně zarostlé a tvořilo nepropustnou houštinu. Jen kolem slepého ramena Labe byly vyšlapané cestičky od rybářů. Rostly zde stromy, kterým se říkalo vazy a byly prý silné jako duby.
Válečná doba
Během války někteří obyvatelé osady potají chodili do Tří chalup pro mléko a sýr ke Krátkorukému, jehož syn Bedřich byl stihač ve 313. čs. peruti RAF v Anglii a byl sestřelen při leteckém souboji nad kanálem La Manche v lednu 1943. Po osvobození od Němců měl jezný velké obavy o zdymadlo, neboť ruští vojáci chytali ryby netradičním způsobem. Házeli do Labe protitankové talířové miny. Poválečná zábava bylo vytloukání šrapnelů (min) mezi stromy. Někteří lidé tím bohužel zaplatili životem. Mnoho min se ukrývalo v lese u Dvorců, kde Němci z jara 1945 vybudovali podzemní kryty a skladiště, aby uschovali munici a tanky.
Doba poválečná
Kolem roku 1948 byla pod památnými duby postavena budova Morušárny o výšce cca 8m. Okolí bylo osázeno několika desítkami morušových stromů, dovezených spolu s bourcem morušovým až ze vzdálené Číny. Myšlenky výroby hedvábných vláken, které patří k nejpevnějším a zároveň nejjemnějším z přírodních vláken, ztroskotaly. Finančně se to nevyplatilo a tak se Morušárna dostala do rukou tehdejšího místního výboru. Ten ji nechal ladem. Při výstavbě chat byly moruše značně vypleněny. Chátrající budova byla na několik let v 90.letech pronajata jako restaurační zařízení. Dvanáctého prosince 2003 Morušárna shořela a skončila tak její více jak půl století stará historie.
Pravděpodobně v roce 1948 se začal těžit nedostatkový štěrkopísek z Řehačky. Do té doby tam byl pouze les a pole. Svrchní zemina se nahrnula do původního labského meandru. Na tomto místě nyní stojí hospoda Řehačka. Těžbabyla prováděna plovoucím korečkovým bagrem do hloubky 5-6m. Štěrkopísek se nakládal přímo do přistavených člunů o nosnosti 16-32 tun. Tyto čluny pak byly po čtyřech vlečeny tažným remorkérem tehdy otevřeným ústím meandru na Labe a po něm k čelákovickému železničnímu mostu. Zde bylo vybudováno velké překladiště, kde se písek nakládal jak na automobily, tak na železniční vagóny. Objem těžby byl asi 300-320 m3 denně. Na Řehačce byla těžba ukončena v letech 1952-53.
Po opuštění těžebního prostoru čelákovickou firmou Bukovský, jej ihned obsadila armáda (ženisté). Ti žili v takzvaných zemljankách. V lese u srubu vykopali jámy, které proložili dřevem a tam přežívali celý rok. Jednou se jim podařilo utopit tank v Labi. Když ho lovili, tak praskla i 5cm tlustá ocelová lana.
Léta 50. a 60.
S koncem 50.let přišla elektrifikace a začátkem let šedesátých odešli vojáci. Plácek v dolní části osady, na kterém ještě nedávno hráli vojáci volejbal, se začal zavážet pískem. Byl sem splavován z nákladních lodí. Hrozilo totiž protržení hráze mezi Řehačkou a Labem při případné povodni. Aby se ještě více zvedl terén v místě původního meandru, tak si sami lidé nechávali zavážet pozemky všelijakou sutí. Proto když se bude kopat třeba studna a nalezne se stará žehlička, tak se tomu nikdo nemůže divit.
V druhé polovině 60.let začala masivní výstavba chat v dolní části osady. Tak tomu bylo i v horní části, kde byla políčka rozparcelována a ty se změnily v tucty zahrad. Do poloviny 90.let bylo příjemné koupání v Řehačce. Poté ji obsadily sinice, které ji každé léto zahalí do zeleného zapáchajícího šátku.
